Vánoční zamyšlení na téma spolupráce

K zastavení a zamyšlení je vánoční čas opravdu ideální. A tak si vždycky sednu ke krbu a koukám na stromeček a z okna a nechávám myšlenky plynout tam, kam samy chtějí. Tentokrát se mi pořád vracely k tématu, které jsme probírali na poslední poradě. Týkalo se mého mentálního odcházení. Když je něco v životě těžké, tak mám mechanismus, kdy abych to zvládla, tak uvnitř odcházím. Zvenku to není poznat, ale na energetické úrovni to dělá ve vztazích děsný binec. Byla jsem ráda, že jsme k tomu nakonec došli a hodně mi pomohlo, že díky vzájemné spolupráci v týmu jsem alespoň kus tohoto tématu pochopila.

A tady jsme u toho, co to umožnilo. Můj letošní největší objev byl objev pro mě nové podstaty SPOLUPRÁCE. Už tak sedm let zpět jsem si dala pro sebe úkol najít, co to spolupráce skutečně znamená. Byla jsem tehdy v období, kdy jsem na ostatní působila, že nic nepotřebuji. A když mi to můj švagr natvrdo řekl, dost mě to vyděsilo. Já? Že nikoho nepotřebuju? To mi přišlo smutné. A to jsem nechtěla. Tak jsem se rozhodla, že to změním. A celou dobu jsem sbírala střípky k tomuto tématu a měnila ve svém životě maličkosti, a i větší věci. Hlavně jsem ale vyslala vesmíru, že tohle je cesta, kterou chci jít. Cestou spolupráce.

Když jsem ale přišla na usedlost, tak mě tohle téma obklopilo naplno. A pořád ještě obklopuje. Jen je to víc a víc do hloubky. Zjistila jsem po cestě, že to, co je vydáváno za spolupráci ve společnosti vlastně spolupráce není. Podstatou spolupráce je rovnocennost a pochopení jedinečnosti každého ze spolupracujících, a to se běžně neděje. Určitě se k tématům rovnocennosti a jedinečnosti ještě vícekrát vrátím, ale teď chci psát o tom, jak funguje spolupráce na usedlosti. V týmu je nás pět. Já, Terka, Jana, Marek a Adéla. A postupně víc a víc zjišťuji, jak je každý člen z hlediska rovnováhy v týmu důležitý.

Základem bylo ale zjistit, v čem jsme jedineční a tu jedinečnost maximálně podpořit nejen u sebe, ale i u druhých. A tak se stalo, že Terka je ten, kdo projekt zažehne. V Human design tomu říkají „manifestor“. Hledala jsem výstižný výraz a zažehnutí je přesně to ono. Stačí mnohdy jen jedna nebo dvě věty. A pak už nic. Může odejít. Takových lidí je na světě jen pár procent. Víc jich není potřeba.

V tu chvíli ten zážeh přebírám já. Jsem „projektor“. Projektorů je o něco málo víc než manifestorů, ale pořád jen v jednotkách procent. Já vdechnu projektu život. Vytvořím strukturu a procesy v realitě a doladím detaily. V hlavě mi naskakuje, jak by všechny ty věci šly udělat a dokážu je vysvětlit a teoreticky uchopit a následně uvádět do praxe a každodenního života. V čem jsem ale nedostatečná je pochopení energetických toků, které probíhají pod povrchem.

To potom nastupuje Jana, která tyto toky dokáže skvěle zmapovat a následně popsat. Pak to, co tvořím, může stát na pevných základech i z hlediska energií. Ve chvíli, kdy je proces nastaven a vyladěn, moje úloha na projektu končí. Opakováním něčeho, co je už funkčně vyladěné by mě za chvíli semlelo. Pak je potřeba najít vhodné lidi, kteří vytvořené procesy uskutečňují a já říkám vymazlují.

V tom je skvělá Adéla. Adéla má v týmu dvě základní úlohy. Drží náš tým pohromadě. Pod povrchem totiž probíhají procesy, kdy mi sami se jako jednotlivci i jako páry (protože já s Terkou jsme pár a Jana s Markem taky) měníme. A to by bez terapeutické pomoci Adély nebylo možné ustát. Téměř každá porada ukáže nějaká nevyřešená vztahová nebo osobnostní témata se kterými bychom si bez Adély možná nějak poradili, ale trvalo by to dlouho a celý tým by to paralyzovalo. A druhá část Adély práce je generování duchovního obsahu na usedlosti. Jasně, ten generujeme všichni, ale Adéla jej tvoří pro lidi, co sem jezdí. A to je nepostradatelné. Kurzy, které Adéla vede, jsou plně kompatibilní s naší filozofií a jsou tak tím, co účastníci nakonec vidí. Terezy, moje a Jany práce zůstává lidem, kteří sem přijíždí skrytá. Vidět je i práce Marka, který vnáší do týmu, kde je jediným mužem, mužský pohled, a hlavně vládne v kuchyni. Oblasti působení se samozřejmě prolínají, Janča občas vaří a Marek, stejně tak i já, budeme v budoucnu spolupracovat s Adélou na kurzech, na těch tématech, která máme prozkoumaná. Je přirozené, že se to děje. Terka nejspíš rozjede kurzy zaměřené na fungování se zvířaty a s Jančou už spolupracujeme na rozjetí projektu vzdělávacích pobytů pro domškoláky.

Takhle teď u nás vypadá spolupráce. A když je ten vánoční čas, tak v tomto ohledu jsem naplněna vděkem, že mohu být tohoto součástí, protože se v tomto podhoubí dostávám k věcem, ke kterým bych se sama nikdy nedostala.

Poslední měsíce byly hodně emočně náročné, ale poslední dva dny všechno utichlo a my doma nic neřešíme a prostě jen jsme. Zase se to rozjede po Vánocích, kdy začíná první akce, která je produktem naší spolupráce Propojeni v Naději. Ale o tom zase příště.