Světlo proti temnotě
Když se řekne „světlo proti temnotě“ vždycky jsem si představila něco, co je spojené s křesťanstvím, a tudíž je to pro mě jaksi mimo, protože křesťanství mě „nebere“. Poslední měsíce ale zažívám tuto formulku (nevím, jak jinak to nazvat), v úplně jiných souvislostech, které jsou pro mě uchopitelnější a použitelnější v každodenní realitě.
Mám tu takovou modelovou situaci, kterou jsem ale nezažila já a jen jsem ji s Terkou probrala později. Pár dní zpět k nám v tom předvánočním shonu přijel kurýr. Zapadl při otáčení do sněhu a nešlo mu vyjet. Arogantním a nárokovým tónem se dožadoval písku, aby vyjel a mohl pokračovat. A toto vnímám jako tmu. A pak tu máme tři možnosti, jak zareagovat, buď na to přistoupit a provinile mu dát něco pod kola a omluvit se, že tu je nasněženo a ten sníh je uježděný a není v našich silách všechen ho beze zbytku odstranit nebo se tou energií vytočit a nedat mu nic, a ještě mu vynadat, co si to dovoluje, takhle vyjíždět, když se podle mě chová jako idiot anebo tu jeho tmu prosvětlit. A to prostým popisem situace: „Takže vy jste zapadl, potřebujete ode mě pomoc a nastoupil jste tady na mě s takovým tónem, že to vyvolá okamžitý odpor vám poskytnout jakoukoliv pomoc. Takže já vám teď určitě nijak pomáhat nechci“. Jak to dopadlo psát nebudu, protože to nebyl můj zážitek a já u toho nebyla a je to jen z doslechu 😀
A v tu chvíli je celá ta situace prosvětlená. Určitě to má i jiné názvy jako asertivní chování a podobně, ale mně se líbí to prosvětlování. Je to takové uchopitelné. Jako když se rozsvítí, ať je vidět, co se to pod tím povrchem v těch energiích děje. A jak jsem toto poznání jednou integrovala, začala jsem to vidět všude. A to je potom ve mně i kolem mě fičák. Snažím se v tom nějak zorientovat, ale ty začátky každé změny jsou mnohdy fakt kostrbaté. Pochopila jsem ale jedno. Každý pocit a každá emoce, které jsou mi nepříjemné beru jako temnotu k prosvětlení. Všechny ty situace, kdy je mi něco nepříjemné, jdu prosvětlit.
Třeba když se potkám s lektorem, který u nás chce mít akci a chová se k nám, jako bychom byli služebnictvo. To se ve mně zase zvedne vlna odporu. A tak to prosvětlím. Někdo to dá někdo ne. Někdo se zastaví a řekne si: „A jo, takhle jsem to neviděl“ a to, co se ukázalo, přijme a začne fungovat jinak a v klidu se domluvíme. Je to i logické, když je lektor, který učí osobnímu rozvoji, aby se taky rozvíjel, že? No a někdo má to ego tak obrovské, že to nedá. Zkusí to ještě víc zatemnit a manipulací a nekonečnými argumenty docílit svého. Třeba něco ve smyslu: „Vy to ale přece musíte dělat takhle, vždyť tak se to dělá i jinde“ nebo „Když vám to tu naplním, tak mi přece musíte dát slevu“. Ale to je právě to ono. Zase to prosvětlit: „My to děláme takto, přestože jinde to dělají jinak“ nebo „My jsme s takovou cenou jsme my v souladu“. Tam to ale už téměř vždycky vede jen k tomu, že se rozejdeme. Když ten na druhé straně nic prosvětlovat nechce, stačí si nechat svoje světlo a odejít.
A tak prosté to je. A tak nelehké v realitě. A ne nemožné. A třeba to nejde hned, a třeba to nevidím okamžitě, ale až se zpožděním, ale jak jsem to jednou vidět začala, a zalíbilo se mi to, tak už se to stalo součástí mého života. A je to přesně jedna z těch základních věcí, které můj život dělají lepší.
