Jak to začalo…

Mno… ony ty začátky vlastně v mnoha případech až tak jasně ohraničit nejdou. A některé procesy probíhají na nevědomé rovině, a tak to vlastně mnohdy začne, aniž si toho jsme my sami vědomi. A co když se pustím do ezosféry a vezmu v úvahu něco jako osud. Co když už to bylo dané předtím a já jen naplnila, co bylo dáno? Možná ode všeho kousek. Kousek byl ve vědomí, kousek v podvědomí a možná i kousek osudu. Pravda ale je, že ve vědomí to bylo už dávno. Moje potřeba psaní se datuje už odedávna. Jen ta forma nějak nebyla jasná. A psát si jen tak pro radost mi dřív nepřišlo funkční. A tak ta cesta ke psaní pro radost byla už jen tímhle postojem dost kostrbatá. Můj vnitřní kritik z toho měl hody. Něco ve smyslu: “Jak jako pro radost? Jakože to nepřinese žádné peníze? A nebude z toho žádný jasně daný užitek?“. Proto trvalo dlouho, než jsem došla k tomu, že psaní pro radost je vlastně nejen pro radost, ale pro naplnění čehosi, co vlastně teprve hledám.

Dalším úskalím bylo to nějak zařadit. My logici máme rádi, když mají věci svou škatulku. Co že to tedy píšu? Beletrii ne. Životopis, naučnou literaturu, příručku, literaturu faktu – zase od každého kousek. A pak si to sedlo. Jde to shrnout pod jeden název BLOG. Tím byla uspokojena moje část dožadující se zařazení do žánrové škatulky.

Další překážkou bylo si ujasnit o čem budu psát. Já vlastně umím psát jen o své zkušenosti a svých úvahách a o tom, co prožívám. Neumím vymýšlet postavy, co něco prožívají. Všechny ty spletité děje, které musí člověk uchopit a jakoby každého z nich žít. Umím psát jen o tom, co žiju já, jak vidím svět, všechno jen přes svůj absolutně subjektivní filtr. A to vlastně blog vyřešil. Když jsem totiž pár blogů četla, tak se mi docela ulevilo. Oni všichni ti blogeři vlastně píší přes ten svůj filtr.

A ještě mě napadlo, že mám o jeden problém méně než hodně těch, kteří píší. Je mi vcelku jedno, zda to bude někdo číst a taky co si o tom kdo myslí. To je výhoda psaní pro radost. Proto nemám možnost příspěvky na blogu komentovat. Nechci žít online, víc než je nutné. Kdo chce diskutovat o tom, co tu je napsané, tak ať přijede na některou z akcí Propojeni v Naději a tam to probereme z očí do očí.

Už několik měsíců zpět mi při ranních procházkách šly hlavou nápady, o čem bych mohla psát a vždycky, když jsem se jimi při chůzi v přírodě a klidu kolem začala víc zabývat, tak mi to přinášelo takový hřejivý pocit. A v jednu chvíli jsem si řekla, že to není jen pro radost, což jsem měla, že to není dost, ale že to přináší ten intenzivní hřejivý pocit. A ten byl někdy jen jediný svého druhu, za celý den. A tak jsem si řekla, že to není pravda, že z toho není užitek. Je z toho užitek, přináší to ten skvělý pocit, a to fakt není málo.

A pak ještě pár dní zpět, přijela ségra na „předvánoce“ (o těch taky určitě napíšu) a přivezla andělské karty (takové až podezřele pozitivní) a tam zase bylo, že se mám ukázat a já tam už zase viděla tu potřebu psát a už to na mě bafalo z každého rohu. A posledním kouskem byla týmová porada, co máme každý týden s týmem, co organizujeme akce na usedlosti a také naše akce Propojeni v Naději. Po hodině a půl jsem odcházela ( o té poradě taky napíšu, protože pro mě byla zlomová, i když tenhle pocit mám poslední dobou z každé porady), že teď už fakt musím začít psát. A TAK TO ZAČALO! I když to začalo mnohem dřív 😉