Propojeni – žena a muž

Dnes jsem ráno chtěla meditovat než půjdu na snídani, která mě čeká dole v kuchyni s moc příjemnými lidmi na akci Propojeni v Naději. Ale nemohla jsem. Potřebuju napsat jeden příběh, jedno zamyšlení.

Nastala tu situace, kdy mně blízká osoba nemohla přijet, protože onemocněla. Onemocněla poté, co měli doma konflikt, právě kvůli tomu, že chtěla mezi nás, ale manžel měl jiné představy včetně těch, že by měla zůstat doma s ním. My ale nechceme dělit rodiny. Partneři jsou vítáni oba dva i s dětmi.

A tady se vrátím k sobě, protože toto se mě silně dotýká. A tak chci, tomu, ke komu si tyto řádky najdou cestu napsat svůj příběh napříč životy.

Už kdysi dávno jsem hledala příčinu proč, přestože jsem byla deset let v manželství, po rozvodu jsem se k mužům už nevrátila a žiji už jen se ženami. Posledních pět let s Terezou, kterou jsem si teď v létě vzala za manželku. Pořád mě ale zajímá, co bylo příčinou a jak se postupně dostat do rovnováhy, abych jednou, i když to nebude nejspíš v tomto životě, s muži žít zvládla, aniž bych se úplně popřela, což je cena, kterou bych platila v tuhle chvíli.

Když jsem tohle přání vyslovila, je to už hodně let zpět, tak mi ve stavu hlubší relaxace přišel obraz z minulého života. Stojím u plotny, jsem blondýna, mám modré šaty a vařím oběd pro manžela a lidi na statku, kde žijeme. Svého manžela hluboce miluji. On stojí za mnou, je krásný a urostlý a hrdý. A cítím v zádech jeho podporu a lásku. Zároveň jsem ale nešťastná, chci učit dospělé lidi číst a psát. Ne děti, ale dospělé, kteří touží po vzdělání. To by mě skutečně naplňovalo a cítím, že to je i moje poslání v tomto životě.

A ono se to ve mně pere, když půjdu a budu to dělat, tak muž a celá naše rodina budeme zavrhnuti. Protože si nedokázal „srovnat“ manželku a není dost muž a bude druhým mužům a asi nejen mužům pro smích. Vyčlení nás to tak z komunity, vesnice, kde žijeme. On mě ale tak hluboce miluje, že by mě nechal, že by to ustál proto, že chce, abych byla šťastná, protože pak i on bude šťastný. Já se ale rozhodnu jinak. Já, protože jeho miluji, rozhodnu se této niterné touhy vzdát. Pro něj. Ale hluboko uvnitř jsem na něj za to svalila vinu. Za to, že nemůžu rozvíjet to, proč jsem sem přišla. I když ve skutečnosti on to po mě nechtěl. A tady byla ta křižovatka. Tady jsem udělala rozhodnutí, které ovlivnilo další životy. V dalším vhledu už žiji sama, zase jsem blondýna, a s muži soupeřím na závodní dráze. A i když jsem slavná, jsem vlastně velmi osamělá.

A tehdy mi došlo, že žádná láska není láskou, pokud znamená vzdát se toho, proč jsme sem na svět přišli. Nemůžeme říkat, že někoho milujeme, když mu bráníme naplnit svůj potenciál. To není láska! Nemůžeme to chtít po sobě a ani od partnera nebo partnerky. Láska vypadá jinak. A já? Došlo mi, že proto, abych žila naplněný život, musím se postarat o to, abych dělala to, proč jsem sem přišla. A že po svém boku potřebuju člověka, který toto nejen chápe, ale má to stejně. Že si nemůžu dovolit nenaplňovat svůj potenciál, nejít za tou touhou, protože tu cenu budu potom platit celé životy. A NIKDO a vůbec už ne my sami sobě, nám nemůže toto upřít, protože ta cena je neskutečně vysoká. A vzkaz pro muže, ale i ženy – na svět jsme nepřišli, abychom někoho vlastnili a říkali tomu láska, láska nemá podmínky, ale abychom naplnili svůj potenciál a šli za svým posláním. Partner je v tomto nutnou oporou ne překážkou. A pokud máte pocit, že ten druhý se vám dost nevěnuje, dost s vámi není, možná je na čase si zkontrolovat, jak to máte s plněním potenciálu vy sami. A pro ty, kteří mají dojem, že za svým posláním jít nemohou kvůli partnerovi, aby o něj nepřišli – pak ztratíte nejen partnera, ale hlavně sebe sama a možná i na několik životů!