Zamyšlení nad posláním

Dnes jsem se při ranní meditaci, kdy mám myšlenky stěhovat z hlavy, zasekla na jedné se neustále vracející. Týkala se poslání. Mám takový dojem, že kolem tohoto tématu tančím poslední dobu jaksi víc než obvykle. Nějak chápu, že tady nejspíš nejsme nahodile a přišli jsme sem s nějakým úkolem, který nás nejspíš přesahuje. Že to není jen o učení sebe sama, ale o něčem větším.

Když jsem před lety přišla na usedlost, stála jsem na cestě a koukala dolů na ten dům a stavení kolem, na údolí obklopené stromy a loukami a cítila jsem hlubokou radost. Nenapadá mě lepší slovo než „hlubokou“. Vnímala jsem ji každou buňkou a bylo to moc příjemné a zároveň zavazující. Když toto cítím, tak pak je moje cesta tudy. A cítila jsem silně ještě jednu věc. Sem musím přinést to, co chci žít, a to, jak chci žít. Ona se ta radost už v takové míře znovu neobjevila. A neobjevila se až doteď u ničeho jiného.

Já mám tu vlastnost, že zvenku vypadám, že mám ve všem jasno. Ale zjistila jsem, že to je můj způsob, jak si to jasno dělat, že když si nejsem jistá, tak si to takto zvenku vyfutruju. No, není to úplně ideální způsob. Pak je druhý způsob, jak si dělám jasno. Dojdu k tomu zevnitř a cítím v každé buňce, že to nejde udělat jinak. Třeba jak jsem věděla, že já se proti kovidu očkovat nemůžu. A to se o tom ještě nic pořádně nevědělo. Moje tělo i duše v tom měly jasno tak silně, že by mě snad zabilo, kdybych to podstoupila. A tenhle druh „jasna“ jsem měla i když jsem přišla sem. Nešlo to ignorovat a měla jsem dojem, že všechno, co jsem se kdy učila, vedlo k tomu, abych stála přesně na tom místě, kde jsem stála. A ten pocit mám dodnes. Pokud chci naplnit svoje poslání, v tuhle chvíli není jiné místo, kde bych to mohla dělat lépe.

Problém ale byl, že jsem sice cítila, že tady to mám dělat, ale vůbec jsem nevěděla, jak to má v realitě vypadat. Co přesně bych měla třeba hned po probuzení začít dělat a jak pokračovat. No, a toto vlastně hledám už pět let, co tu jsem. Ono to má konkrétnější obrysy, ale do toho skutečného „jasno“ to má ještě daleko. Pochopila jsem, že naplnění poslání jde ruku v ruce s mým záměrem duše se učit všude a za všech okolností (k tomu jsem si došla na kurzu Výkladu Symbolonu). Tím se to stává dost náročné, když se to musí, ať chci nebo nechci, kombinovat. V praxi to pak vypadá tak, že když jsme plánovali akci Propojeni v naději, tak jsem se u toho učila spolupráci a zároveň jsem čistila stará zranění, která se díky tomu, jak to probíhalo, drala na povrch.

Mně vyhovuje, když jsou věci oddělené a jaksi jasnější, ale pochopila jsem, že tady to tak nejde. Že když chci naplňovat svoje poslání, což zní tak jako honosně, tak po cestě musím vyřešit svoje témata a zranění z dětství a nejspíš i z minulých životů, že se u toho potřebuju v souladu se sebou pořád něco nového učit, že potřebuju kultivovat vztahy, protože bez nich mi nic pořádně nejde, a ještě k tomu žít obyčejný život. Takové to, jak uvařím, uklidím, podívám se na pohádku, jdu ven se psy.

A co z toho plyne? Ono to, že jsem sem přišla a cítila, že tady mám poslání, nebyl výsledek toho, kam jsem došla. Byl to začátek. Začátek cesty. A jak ta cesta bude vypadat, to se ukazuje postupně. A když ráno vstávám, tak nejlepší, jak začít den je, že si zkontroluji, jestli není nic, co by mě na té cestě brzdilo a co naopak je potřeba, aby mě to na té cestě ke splnění poslání podpořilo. A pravda je, že v tu chvíli vím poměrně jasně, co potřebuji udělat.